Rovnost 28. 6. 2002

Byla jsem ráda, že si herečka Městského divadla Brno Zdena Herfortová i přes svou pracovní vytíženost našla chvilku na rozhovor. V současné době hostuje také v brněnském Národním divadle v černé komedii Suchovo-Kobylina Tarelkinova smrt, v brněnském studiu České televize natáčí další díly seriálu Četnické humoresky a v pražském studiu ČT hraje v pohádce O kouzelné krajce.

Vaší poslední velkou televizní rolí byla paní Šiktancová ze seriálu Četnické humoresky. Jak se vám tato role hrála?
Jsem ráda, že jsem dostala příležitost v seriálu hrát a setkat se s výbornými herci v příjemné atmosféře. Je to milá rolička, která nijak nezasahuje do děje. Spíše se někam připlete a trochu dějem zamotá. Ale ne moc výrazně, protože v seriálu všechno výhradně řeší a vyřeší muži. Prozradím vám, že když mě ostříhali do stylu dvacátých let, tak jsem si připadala jako moje babička. Role paní Šiktancové se mi líbí. Jde o pěknou paničku z první republiky, která je svým způsobem hýčkaná už jen tím, že je paní „vrchní“. Má své kouzlo a v určitém okamžiku na ni někdy dá i její manžel, který je k ní velice laskavý a zdvořilý.
Jak se pracuje s režisérem Moskalykem?
Samozřejmě že výborně. Už někdy někdo napsal, že přesně ten režisér, který s vámi dělá seriál, není v něčem perfektní? Je profesionálem po všech stránkách. Dokáže se rozčílit, když se mu něco nelíbí a tak dlouho trvá na svém, dokud nejsou věci naprosto v jeho vidění. Pan režisér Moskalyk má svůj vlastní humor. Ale režisér a maminka mají vždycky pravdu. Setkávám se tu i s jinými herci, například velmi milé bylo setkání s Libuškou Šafránkovou.
Na koho z kolegů ráda vzpomínáte?
Na mnoho kolegů nemohu zapomenout – Jaroslava Dufka, Ladislava Lakomého, Rudolfa Krátkého, Jaromíra Husníka, Rudolfa Jurdu, Zdeňka Junáka, Jiřího Tomka… Každý z nich má nebo měl v sobě něco, co mě v divadelním životě obohacovalo a dávalo smysl existence na jevišti. Ale to už jsou bohužel, jak já říkám, moje životní jevištní křižovatky. Jejich výčet by byl velmi dlouhý, protože jsem odehrála přes 120 divadelních rolí. Ale ráda vzpomínám i na ženské herecké partnerky – Vlastu Fialovou a Helenu Kružíkovou. Nemohu říct, že bych s někým nerada hrála.
Kterou z rolí jste měla nejraději?
Samozřejmě, že jsem nehrála jenom velké zlomové role. Když jsem přišla do Mahenova divadla, hrála jsem například Julii, kterou jsem alternovala s tehdy šestnáctiletou Libuší Šafránkovou. Mezi nádherné role, na které nejraději vzpomínám, patří také Soňa v Platonovovi, Aglája v Idiotovi, Nevěsta v muzikálu Malované na skle, Evuša v Gazdině robě, paní Kleketová ve veselohře veseloher Bez roucha. Jako by mě jednotlivé role někam posouvaly. Po období „nic moc“ pokaždé totiž přišla role, která mě po pomyslných schůdcích posunovala herecky i lidsky směrem nahoru. Když jsem přešla do divadla k Mrštíkům (dnešní Městské divadlo Brno, pozn. aut.), chtěla jsem si zazpívat v muzikálu. A přišla nabídka na roli Belindy v Divotvorném hrnci, která zpívá tři písničky. A jednou z nich byla dodatečně dosazená úspěšná písnička Nedostatek. Ta v původní verzi nebyla.
Co pro vás znamená divadelní řehole?
V divadle musíte mít nejen talent, ale i kapičku štěstí. Jsou tu jistě věci, které jdou mimo vás a které nikdo neovlivní. Je to otázka divadelní konstelace. Na herecké práci je nejen mnoho věcí nádherných, ale i smutných. Platíte „daň za divadlo“. Divadlo vám, jak já říkám, „sežere“ zdraví, rodinu, životní osudy. Věci a osudy, které člověk zažívá na jevišti, se někdy stanou skutečností a najednou se před vámi otevře jiné divadlo. Životní. Pravdou je, že mě divadlo poznamenalo vším, tím dobrým i zlým.
Jaké typy rolí máte ráda a naopak, které vám vůbec nesedí?
Nelákala mě role Roxany ze Cyrana. Nevím proč, příběh je to krásný a Cyrano se mi líbí. Nelákaly mě lyrické ženské postavy. V roli jsem musela mít alespoň trochu boje o chlapa, o dítě nebo o nějakou životní filozofii. Role v sobě musela mít nějaké rozpory. Ty se mi hrají dobře. Každá role je svým způsobem hratelná, záleží jen na přístupu a záměru režiséra. Je to i otázka vnímání doby role, kterou se osobně já snažím rozkrýt. Roli vnímám jako kus života.
Splnilo herectví vaše očekávání?
Jsem typ, kterému právě sám život ukáže, zda byla jeho volba šťastná nebo nešťastná. Bezpečně však vím, že jsem od třinácti let nechtěla být ničím jiným než herečkou.
Prozradíte mi něco o vaší pedagogické práci?
Učím od svých třiatřiceti let a prošla jsem různými obory. Pedagogická práce je mou další životní kapitolou a láskou. Praxi jsem zahájila výukou melodramu, následovala herecká výchova a po revoluci – po založení muzikálového ateliéru na katedře herectví – jsem začala vyučovat muzikál. Společně s Richardem Mihulou jsme stáli při zrodu tohoto oboru, o který je veliký zájem. Muzikál je obrovská dřina, v podstatě jde o divadelní atletický trojboj – herectví, zpěv a tancování. Tyto tři aktivity musíte skloubit dohromady. Studium muzikálu je po fyzické a kondiční stránce hodně vyčerpávající a je v něm hodně „zpocené dřiny“.
Která známá jména například vzešla z vašeho ročníku?
Alena Antalová, Petra Jungmanová, Igor Ondříček, Robert Jícha či Linda Stránská.
Potkala vás vysněná životní role?
Protože jsem měla štěstí, hrála jsem celou řadu krásných rolí. Patří mezi ně Alžběta anglická, Gertruda, Julie nebo Evuša v Gazdině robě. Role přicházely, aniž bych musela o ně usilovat.
Kde čerpáte novou energii?
Ve vesmírné energii a od pánaboha. A hlavně v tom, co mi daly rodinné geny.
Co považujete za svůj osudový krok?
Je to zvláštní, ale za svůj osudový krok považuji právě to, že jsem zůstala věrná Brnu.
Čeho si nejvíce vážíte?
Vážím si spousty věcí – barev, hudby, dobrých lidských vlastností, lidské pomoci, spravedlnosti. U lidí mám ráda vlastnosti, které je vedou k přiblížení – ne k ublížení.
Jakou nejlepší radu jste dostala?
To je těžká otázka. Ale jedna z dobrých rad, vzhledem k mé povaze, byla: Těš se i z malých věcí.
Jaká vlastnost je vám nejmilejší?
Opravdovost lidského bytí, která je spojená s pokorou, s přiznáním chyb a radostí, s nepovyšováním se, nelpěním na hloupostech. Možná se to dnes pro tento svět už nehodí, ale mě to nevadí.

Jaroslava Pešková